aneb Jak by to mohlo dopadnout s hrdinou knihy Nebe pod Berlínem, pokud by neodjel se svou dívkou Katrin na Island…
Sedíme před KaDeWe. Já a moje nová holka Ulrike. Potkali jsme se na turecké diskotéce v SO 36. Ale to není důležité. Myslím to, kde jsme se potkali. Že jsme se potkali, důležité je. Padli jsme si do oka. Nebylo to těžké: Ulrike má oči jako nebe nad Madridem.
Tedy: já v Madridu nebyl, Španělsko znám jen z mapy a z válek v dějepise, ale četl jsem v časopisu, že tam mají nejmodřejší a nejjasnější nebe na světě. Tak jsem to Ulrike řekl, to o jejích očích a nebi nad Madridem. Řekla, že v Madridu taky nikdy nebyla a že jí to takhle ještě nikdo neřekl.
A tak spolu chodíme a myslím, že máme budoucnost.
Teď ale sedíme před KaDeWe. Jíme currywurst a hranolky, čučíme na lidi a hrajeme hru Představ si, kam kdo jde.
„Kozačky. Krátká sukně. Světlý kabát. Umělá bloncka. To je asistentka,“ řekne Ulrike.
„Dobrý, ale čí asistentka?“
„Z nějaký banky.“
„Jak to?“
„Si všimni, že když jde, maluje nohama malý osmičky. Nebo snad ne? Kdo to teda je podle tebe,“ píchá do mě ramenem.
Nevím.
KaDeWe je obchodní dům. Říkám Ulrike, že to je jako OD Kotva u nás v Praze, ale mám pocit, že sem chodí víc Rusů.
„Protože tady je víc draho,“ odpoví Ulrike. Rusy má ráda. Vždy si s každým umějí poradit. A umějí to i oslavit.
Sedíme kousek od vchodu, pod písmeny árky z obrovského plakátu Dárky pro ty, co už mají všechno. My nemáme nic. Tedy, máme co jíst, kde se vyspat, kam jít do školy, ale jinak toho moc nemáme, já a Ulrike. Jen budoucnost, tu máme jistou. A tak tu sedíme, čekáme, hrajeme naši hru, spíše její hru, kouříme a hodiny ukazují půl, pak celou a pak zase půl.
Ulrike vybere z tácku peníze a dojde pro další currywurst s hranolkama. Když se vrátí, hned před námi si rozbalí podivný chlapík zahradní gril.
„Jsem Svatý Christian, spalovač vašich vánočních dárků,“ vykřikuje na všechny strany. Ulrike se chichotá. Něco by mu dala spálit, ale nemá co. Ani nikdo jiný mu nic nedává. Christianův nápad jí přijde geniální. Ulrike hází očima po Rusech, ale ti si s jejím prosebným pohledem umějí poradit. Jeden jí přece hodí půleuro.
Svatý Christian vytáhl z kapsy blonďatou barbínu, takovou tu se špičatýma kozama. Pohladil ji po vlasech. Polil lihem. Škrtl. Barbína se rozsvítila. Lidé se začali smát. Barbíně prasklo břicho a všude byla cítit pálící se umělá hmota. A my na to koukali, kouřili a jedli. Ten smrad se nedal vydržet, dělalo se mi šoufl, ale dál jsem jedl currywurst a hranolky, protože jsem to nechtěl vyhodit.
„Ty vole, kouzelník,“ škubla sebou najednou Ulrike, zdvihla prst a podala mi ubalenou larvu.
A taky že jo. Malý brýlatý kluk s černým kloboukem a krátkou hůlkou. Trochu pajdal.
„Já chci upálit,“ poručil kouzelníček, zlomil hůlku a sedl si na gril. Svatý Christian vzal líh, postříkal ho a škrtl sirkou. Hořel jasným plamenem, a jak pomalu uhelnatěl, tak se mu roztahoval úsměv. Lidé křičeli a brečeli. I Ulrike brečela. Ten film se jí tolik líbil, stejně jako všechny kouzelníkovy knížky.
A najednou se zuhelnatělý kouzelníček začal pomalu vznášet k nebi. Už se dotýkal nejvyššího patra KaDeWe. Brzy vyplul nad něj a já si všiml, že ho nadnášejí docela malinké balonky, co mu vyskákaly na spálené kůži. Možná to nejsou balonky, ale nafouklé puchýře. Ne. Jsou to něčí bílé prsty, které ho táhnou nahoru, vysoko nahoru. Takové prsty, o kterých se mi občas zdá.
A černý kouzelníček na mě z té výšky zavolal: „Vem to tady za mě.“
„Jako já? Ty vole, dyť já nic neumim,“ volám za ním.
„To vím. A ani nic nikdy umět nebudeš. Ale máš přece Ulrike a Ulrike si umí přát. To stačí,“ řekl a už byl docela malá černá tečka, co se rychle vzdaluje jako stíhačka, a čím je dál, tím větší ticho vládne kolem, až najednou slyším, jak mi tluče srdce, a já se leknu, jestli to moje srdce neslyší všichni lidi okolo, a tak se rozhlídnu. Ale nikdo si mě nevšímá. Ani Ulrike.
Svatý Christian právě vytahuje z kapsy další umělohmotnou barbínu. Hoří jako fagule. Lidi se smějí. Ulrike taky. Přinesla nové hranolky a pak se ke mně naklonila a já zase uviděl tu hloubku nebe nad Madridem, co je nejmodřejší a nejjasnější na světě. Políbili jsme se.
„Ten Christian je skvělej, ne? Já bych snědla úplně všechno. Nemáš ještě? Já bych si ještě něco dala. Fakt bych chtěla.“
Ale já nemám, protože si na ulici nikdy neberu víc než na tři larvy. Sichr je sichr.
„Kecáš,“ řekla Ulrike a sáhla mi do kapsy a vytáhla malý balíček. A z druhé další. Ten třetí jsem si našel v náprsní kapse sám. Máme ne na tři, ale na třicet, možná na tři sta cigaret!
„Když to prodáme, jsme na dva měsíce v klidu,“ šklebí se Ulrike. Proč prý lžu, ale já nelžu, já jen nechápu. Ulrike balí, na nic se už neptá, a její madridské oči září štěstím. Zapaluje cigaretu, dává potáhnout Svatému Christianovi. Koukám se, jak se dým cigarety spojuje s kouřem z umělohmotné panenky, na chvíli se propletou a pak rozpustí v nebi, každý jde svou cestou, a já vím, že to s Ulrike a se mnou musí skončit jinak, protože jsme šťastní a budeme i zítra. Chci jí říct něco o tom kouzelníčkovi a tom všem, chci plánovat budoucnost, hrát mou nejoblíbenější hru, ale Ulrike se baví s Christianem, smějí se a najednou si na konci nebe všimnu malé tečky, která vypadá jako zvonek a rychle se zvětšuje, a ze zvonku je zvon a ze zvonu siréna a já mám pocit, že ohluchnu, a tisknu si dlaně na uši.
Auto brzdí přímo pod nápisem Dárky pro ty, co už mají všechno. „Vole, padáme,“ vykřikne Ulrike.
Jsou rychlí. Myslím Christian a Ulrike. Já jsem se ještě natáhl po tácku se zbytkem hranolků. A když jsem se otočil, tak jsem narazil a někoho srazil.
Ti druzí byli taky rychlí.
Sebrali mě.
Siréna hučela na střeše jako vrtule.
Cestou jsem zahlídl Ulrike s Christianem, jak čekají na autobus. Ale taky to mohl být úplně někdo jiný, někdo, kdo měl oči modré a ostré jako madridské nebe.
A tak tady teď sedím a čekám, až bude ráno a někdo přijde, abych mu znovu do bloku převyprávěl svůj příběh a odpověděl posté na otázku, co mám proti KaDeWe, co chci dokázat tím, že spalujeme dárky, a odkud mám to, co mi našli po kapsách. Ale já nevím, co na to říct, ani když mi dají facku.
Nevím to. Čekám, nudím se a hraju hru, že si představuju, kam někdo právě jde. Třeba Ulrike.
Ulrike, proč si teď nic nepřeješ?
(Berlín, 19. prosince 2001)